Kapitola I.

Každé vyprávění musí někde začínat a někde končit. A já, který jsem se dožil nového budování hnutí skautů u nás, bezděčně jsem zavzpomínal na podobné období poválečných let 1945 až 1947, ale souběžně s tím, jako film mi proběhl před očima i celý můj život.

Začínám tedy tím, že jsem se narodil. Naše maminky nejezdily přivádět děti na tento svět do porodnic, aby si přivezly domů, co si vyberou, ale musely i v těchto těžkých chvílích být doma a jen za pomoci porodní babičky vzít za vděk to, co jim tato pomohla na svět přivést. Až do věku šesti let jsme pak všechny děti byly doma, neboť školky nebyly. Naše maminky sice do práce nikam nejezdily, ale protože tátové by rodinu sami neuživili, mámy se činily, co jim síly stačily obdělávat alespoň pár měřiček pole, aby bylo obilí na chleba a buchty, vlastně aby bylo obilí na mouku, protože jsme obilí vozili do mlýna, jehož zchátralá budova ještě dnes stojí na rozcestí našich vesnic Domanína, Těmic, Syrovína a Žeravic. To už jako klukovi tak od 10 let naložili naši pytel žita, to pro mouku na buchty, nebo pytel rži, to zase na chleba. Od šesti let se začalo chodit do obecné školy v Domaníně. Do té školy, která tu pořád ještě stojí a trápí další a další děti. Tato škola byla pětitřídní a pan řídící bydlel ve škole. Ve škole nebyla žádná šatna na převlékání a přezouvání, věšáky na kabáty byly ve třídě a v botách v kterých jsme do školy přišli, jsme byli po celou dobu vyučování. Ale každé ráno, zvlášť když bylo po dešti, stála u dveří paní školnice a pěkně jsme museli zvednout jednu nohu, pak druhou nohu a běda, jestli tam bylo bláto. Kuchyň u školy nebyla, byla polední přestávka, my museli domů na oběd a zase zpět do školy.

Z páté třídy se přecházelo do školy Měšťanské, neboli Měšťanky, která byla pro nás ve Bzenci. Byla zvlášť dívčí a zvlášť chlapecká, což považuji za velmi dobré, neboť se kluci nemohli před děvčaty vytahovat a dělat opičky, samozřejmě také opačně a páni učitelé a paní učitelky mohli si lépe udržet při vyučování pořádek. Do této školy museli již naši platit školné a všechny učebnice a sešity a pomůcky jsme si museli platit. Byla hodinová polední přestávka, k obědu jsme měli pravidelně dva krajíce chleba namazané sádlem, někdy když nebylo sádlo, tak třeba i trnkami a nějaké to jablko nebo hrušku. Když jsme přišli odpoledne domů, čekal nás obyčejně na stole lístek: „polévka je na kamnech, ostatní v túbě, pojez a vezmi plachtu a tragač a dojeď do Týglú“. No a tak podobně. Taky dost často jsme byli povinni napást kozy nebo husy. Takových povinností bylo dost a učit se a psát úlohy, na to byl obyčejně čas až večer. Nato, aby se rodiče učili s námi, nebylo ani pomyšlení a tak co jsme se ve škole naučili, byla opravdu jen naše zásluha. Do Bzence se chodilo denně těch pět kilometrů tam a zase zpět pěšky a to za každého počasí, ať bily hromy blesky, nebo v zimě byl sníh a závěje, do kterých jsme mnohdy zapadali až po pás. A ve škole zase žádné převlékání a přezouvání. Třeba v promoklém a mokro v botách, museli jsme v tom vydržet celý den.

A bylo to právě ve Bzenci, kde jsme poprvé spatřili jednotlivé skauty, někdy i celé skupinky v krásných krojích, se šátky kolem krku s batohem a kloboukem, s píšťalkou v kapse s různými odznáčky na rukávech s nožem v pochvě u pasu nebo malou sekyrkou v pouzdře. To vše se nám velice líbilo a toužili jsme po něčem takovém, ale bylo to pro nás nedostižné. Zajedno jsme neměli potuchy o tom, jak jsou skauti organizovaní a velice dobře jsme si uvědomovali, že by nám rodiče nemohli dát peníze na zakoupení ani toho nejnutnějšího vybavení. Stát se skautem, zůstávalo pro nás pouhým snem.

Kapitola 2.

Do tohoto snění přišla jako zloděj válka. V březnu 19*39, když jsme šli ráno do školy, bylo celé přízemí obsazeno ubytovanými německými vojáky. Na náměstí plno Němců v plné zbroji. Ale ta jejich zbroj se nám zdála směšná, vojáci většinou na kolech. To všechno by k nám do naší země naši vojáci jistě nepustili, kdyby naši pánové generálové nezradili. S příchodem Němců jsme přestali vídat i Skauty, protože Němci všechny naše mládežnické organizace ihned zakázali. A tak pomalu se vleklo dlouhých pět let, kdy Němci se chtěli stát pány Světa a z ostatních národů   udělat své otroky, kdy ale nakonec touha všech národů po svém osvobození je smetla zpět do Německa a jako ti, co válku vyvolali a nakonec prohráli, museli přijmout i trest, mimo jiné i v podobě vystěhování Němců z území naší republiky do Německa. Zde se zmíním i o tom, jak jsem prožíval konec války přechod fronty přes Domanín. Na přechod fronty jsme se chystali tak, že jsme do sklepů stěhovali strožoky vycpané slámou, aby se na nich dalo spát, zásoby jídla, vody, svíček, no prostě všeho, co jsme považovali za nutné k přežití nějaké doby, aniž by se muselo vyjít ven, protože se nevědělo, jak dlouho to potrvá. Mimo to jsme vykopali bunkry na svých zahrádkách, kdy by bylo možné se taky schovat. Fronta se blížila od Ostroha, Veselí a Strážnice a my, jako nerozumní sedmnácti a osmnáctiletí mladíci jsme se několik dní po sobě vypravili na průzkum k Obrázku, to je nahoru nad Domanín, odkud bylo celé území směrem k Moravě jako na dlani, abychom se ujistili, jak fronta postupuje. První i druhý den jsme pozorovali, že se Němci ještě drží na loukách, ale třetí den začali Němci ukrývat děla v Sádku a když jsme dorazili, lépe řečeno se připlížili k našemu pozorovacímu stanovišti a vystrčili trochu hlavy, Němci, kteří se již stahovali od Písku do kopce k Domanínu nás uviděli a začali po nás střílet. Možná to bylo jen střílení do vzduchu, ale to jsme již na nic nečekali a upalovali domů se zprávou, že fronta stěhuje do Domanína. Jakmile se Němci stáhli od Písku k Domanínu, přestěhovali děla ze Sádku nad Baťovu ulici. Spojení v první linii udržovali polním telefonem. A tu se našel jeden odvážný člověk v Baťově ulici, který byl přesvědčený, že vykoná hrdinský čin a přestřihl Němcům dráty toho polního telefonu. Němci, když to zjistili, vpadli do hospody u Machalíků, teda do Dělňáka a zajistili tam všechny přítomné. Byli to vesměs mladí kluci, kteří se tam sešli u piva, aby se poradili co dál dělat. Němci chtěli, aby jim prozradili, kdo přestřihal dráty. Pokud se nenajde pachatel, že zastřelí všechny. Byla to situace velice vážná. Někdo však vzkázal starostovi, panu Lungovi, co se děje. On uměl dobře německy a dodal si odvahu s Němci vyjednávat.  Podařilo se mu nějak Němce od svého úmyslu upustil a tím vlastně zachránil život všem rukojmím. Zde vidíte, že každý čin mimo odvahy potřebuje vždy domyslet i možné jeho důsledky. To přestřižení drátů Němcům neuškodilo a mohlo stát životy zbytečně utracené.

A to začaly přeletovat granáty již přes dědinu, protože z druhé strany se zastřelovali právě na ty děla nad Baťovkou. To jsme se zdržovali již doma na zahrádce u bunkrů, abychom se mohli v případě potřeby schovat. Viděli jsme, jak dopadl granát nahoře nad novým hřbitovem  a chystali jsme se odejít do sklepů, protože jsme pozorovali, že ty granáty přicházejí ve směru od Vracova. Než jsme se však k tomu dostali, ozval se zvuk jako když chrastí papírem, příšerně to zasvištělo a následovala ohlušující rána. Byl to granát, který vybuchl asi deset metrů od našich bunkrů v mezi u potoka. Nám se náhodou nestalo nic, nebyl ani nikdo zraněn. Ale od sousedů Tomečkových se ozval výkřik, to když tetička Tomečkova chtěla vstát, ale nemohla se postavit na nohy. Přispěchali jsme jí na pomoc a odvedli do domu. V tom zmatku jsme si ani nevšimli, že pan Tomeček se toho všeho ani nezúčastnil. Vrátili jsme se na zahrádku a k svému zděšení zjistili, že je mrtvý. Střepina granátu prorazila hrudník a trefila ho přímo do srdce. Paní Tomečková měla střepiny v obou nohách. Co teď? Doktor ve Bzenci, tam je fronta, tam se nedostaneme a střepiny hluboko v nohách hrozí otravou krve. Někdo nadhodil, že u pana Šlahůnka č. 8 se usídlil německý frontový lékař. Snad neodmítne ošetřit takto zraněnou ženu. Ale kdo se tam se zraněnou vydá. Padl los, nebo lépe rozhodnutí na nás mladé, že k mladým bude brát více ohled. Dobře. Mládí o nebezpečí tak neuvažuje, bylo nutné něco pro paní Tomečkovou udělat, tak se jede. Na trgač jsme dali peřiny, do těch jsme zabalili zraněnou a jeli. Když s pískotem letěl granát, věděli jsme, že přeletí, ten, který dopadne v blízkosti, nemá člověk ani čas zaregistrovat, to jsme už poznali. Tak jsme se šťastně dostali až k doktorovi. Pan Šlahůnek nás s obavami ohlásil. Vnesli jsme raněnou dovnitř a lámanou němčinou jsme řekli co se stalo a zda by ji neošetřil. Doktor v oficírské uniformě však na frontě viděl mnoho těžce raněných a mrtvých, takže nějaké střepiny v noze byla pro něho maličkost, ale přece dal pokyn svému pomocníkovi, aby se na to podíval. Ten nalil na rány nějakou tinkturu, trochu nohy obvázal a to bylo vše. I za to jsme poděkovali a milou paní Tomečkovou vezli nazpět. Uvědomili jsme si však, že u nich doma je její mrtvý manžel, ona že to neví a v tomto jejím stavu ani vědět nesmí. Místo domů jsme ji zavezli k příbuzným. Později jsme se dozvěděli, že tito přemluvili pana Náplavu, aby ji na voze s koňmi zavezl do Hradiště do nemocnice. Tomu se to skutečně podařilo na Polešovice přejet frontu a tak vlastně on zachránil raněnou od jisté smrti otravou. Naším úkolem byl mezitím pohřeb mrtvého. V noci boje a střelba utichali a tak jsme zašli na faru domluvit pohřeb s panem farářem. Domluveno, ráno v pět hodin u hrobu. My večer kopali hrob a pan Knotek, stolař udělal rakev. Ráno ve smluvenou dobu jsme odnesli rakev na hřbitov, pan farář vykropil hrob a bez jakéhokoliv řečnění jsme rakev uložili a ihned hrob zasypali a pak uháněli domů, neboť kanonáda již opět začala. Na našem úseku fronty nás osvobozovali Rumuni. Jakmile rumunští vojáci, jejich přední linie, překonali nástrahy nášlapných min v kopcích od Písku a Bzence, pak již Němci úprkem ustupovali na západ, aby se jim podařilo nechat se zajmout Američany, nepadnout do zajetí Rusům. Tak konečně pominuly válečné hrůzy a začalo se blýskat ne lepší časy.

Kapitola 3

Hned v prvních poválečných týdnech jsme při jedné pochůzce kolem Domanína potkali skupinu Skautů ze Bzence a to rozhodlo o tom, že se pokusíme uskutečnit náš Bukovský sen a že založíme Skauta u nás v Domaníně. Napsali jsme na ústředí, dostali pokyny a přihlášky, pohovořili mezi dětmi a výsledkem bylo asi 40 přihlášených ve věku od šesti let výše. Rozdělili jsme se do družin většinou podle jejich přání, z nás sedmnácti až devatenáctiletých se stali rádcové. Tak vznikl jeden chlapecký a jeden dívčí oddíl. Nikdy jsme nedosáhli toho, abychom měli kompletní skautské kroje, ale to nás tak nermoutilo. Snažili jsme si pořídit alespoň košile, což je to nejdůležitější. Na košili je domovenka, dle které se hlásím k svému oddílu a která mne zavazuje chovat se tak, abych právě svému oddílu nedělal svým chováním hanbu a ostudu. Pak je důležitý šátek, který je kolem krku jako ozdoba, ale je jako praktická pomůcka při první pomoci, stáhnout dlahu kolem zlomeniny, zavěsit ruku nebo zaškrtit krvácející tepnu, větší poraněnou žílu a nemám-li klobouk při přílišném pálení slunce lze jej použít jako turbanu proti úžehu. Další peníze, které jsme se snažili různě vydělat, jsme raději věnovali nákupu lan, míče, nějaké sekerky a lopatky a střádalo se pomalu také na nákup stanových dílců. V té době byly stany tzv. áčka nebo jehlany, bez podsad a podlážek. Sepnuly se jednotlivé stanové dílce, kolíkama se stan připevnil k zemi, tyčemi vypnul nebo napnul přivázáním ke stromům. Takový stan byl vlastně pro dvě osoby, ale my se tam vždycky vešli čtyři. Naskládaní jak herinci, ale na přespání to stačilo.

A tak již v červenci 1945 jsme zorganizovali na přání dětí první výlet pod stany a přes noc, večer s malým táboráčkem. Museli jsme být opatrní, poněvadž kolovaly zvěsti, že se pořád ještě potulují skupinky ozbrojených Němců, kteří na konci války z armády dezertovali. Tento první případ našeho táboření jsme uskutečnili společně s dívčím oddílem, protože si to zatím samy dovolit nemohly. Vypravili jsme se na naši Horku a pod skálou utábořili. Tenkrát byla Horka hezký lesík, kde mladí lidé rádi vždy v neděli chodili. Stany jsme měli nejen skutečné, ale kombinované z různých nepromokavých vozových plachet, dek, a podobně. Víte co je nejdůležitější při táboření? To byla vždycky pro nováčky první otázka v Lesní škole na jakémkoliv kurzu. Nováčci vzpomínají na všechno možné, ale my jsme přece již Zálešáci a víme, že první se musí nachystat „latrína“, neboli záchod, poněvadž potřeba přijde na každého a to někdy velmi rychle, tak aby nebyl svinčík kolem celého tábora. A to si pamatujte, že je nutné i když jde někde pod stan, byť i na jedinou noc, třeba jen družina. Spousta dětí, ba můžu říct, že vlastně všichni jsme byli přes noc pod stanem prvně. Nezapoměli jsme přes noc postavit a rozdělit hlídky a to z nás starších. Víte, cítit za někoho zodpovědnost, to opravu nezbaví úplně strachu, ale dodá odvahy. Hned při první hlídce po uhašení táboráku se v lese za námi ozvalo „húúú, huhúúú“ několikrát po sobě. To víte, že se nám půlky stáhly, ale jsme přece Zálesáci, tak pozor. Vzbudili jsme další kamarády a mimo hlídku, která nesmí tábor opustit, tiše se vydali na průzkum. Obešli jsme kruhem a přiblížili z druhé strany. Najednou jsme zaslechli hlasy: „Vole co včíl, zdá se, že se nebójijú.“ A mi jsme poznali, že to jsou naši kamarádi z dědiny. Začali jsme hrůzně vrčet a houkat a měli jste vidět ten úprk. Ani se nám nikdy nepřiznali, jak nás vystrašili. Přesto, že byl již do rána klid, někteří z těch nejmenších se báli vyjít v noci ze stanu za potřebou a cvrkli si i do kalhot, ale žádný jim to neměl za zlé. Ještě na jeden výlet pod stan rád vzpomínám. To jsme se vypravili do Karpat za Kněždub do Měsíčního údolí, kde je skutečně krásně. Překvapila nás bouřka, tak jsme se museli rychle utábořit a postavit stany. Při tehdejších stanech bylo nutné proti vodě lopatkou, nebo alespoň nožem vyrýpat kolem stanu járek, aby voda nemohla do stanu. Byl to pro nás zážitek, jak sama bouřka, tak v nočním tichu dupot a štěkot kolem stanu. To víte, že jsme se báli, než jsme si uvědomili, že to dupou ježci a štěkají lišky. Byli jsme přece v horách v lese, kde lišky dávají dobrou noc. Druhý den začalo vytrvale pršet, tak jsme to sbalili a šli domů. Ale i ta jedna noc stála za to.

Pro mne tímto výletem skončila práce v oddíle v Domaníně, protože jsem v září 1945 odešel za svým zaměstnáním až do Karlových Varů.

Kapitola 4.

Tak v tom září 1945 jsem se ocitl va Staré Roli, městečku továren na porcelán a postupně jsem se naučil profesi malíře porcelánu. Ve svém novém působišti jsem brzy zjistil, že zde existuje skautský oddíl. Navštívil jsem je v klubovně a hned jsem se mezi nimi cítil jako doma. Pro naši činnost jsme dostali přidělený jednoposchoďový dům, jehož přízemím projel tank, takže skrz naskrz zela díra. To nám však nevadilo, poněvadž tam bylo dost místností pro naši činnost. Já, protože jsem měl již devatenáct roků, patřil jsem mezi skauty starší, zvané Roveři. V oddíle jsem pomáhal vedoucím, ale na výšlapy po okolí jsme chodili my starší podle toho jak kdo kdy měl čas. My Roveři jsme se lišili od Vlčat a Junáků tím, že jsme všude nosili hůl, kterou si každý sám našel, nejlépe z lísky, sám nožem různě vyřezal a vyzdobil. Hůl byla dlouhá přesně tak, aby sloužila k vypnutí stanu. Dívčí oddíl jsme neměli. Proč? Když jsem do Staré Role přišel, tak z pěti tisíc obyvatel nás bylo asi 120 Čechů. Teprve později se přistěhovaly další rodiny. Byl to hotový Babylon. Na ulici bylo slyšet hlavně němčinu. Potom jste mohli slyšet cigánsky, maďarsky, rumunsky, polsky, rusky a bůhví jak ještě. Úzce jsme spolupracovali se Skauty v Karlových Varech. Zde bylo více oddílů chlapeckých a dívčích a vodních Skautů. Ti měli klubovny přímo na břehu řeky Ohře, kde měli i svoje loďky, kajaky a já ani nevím jak se ty druhy lodí jmenují. Jinak byl dům Skautů přímo v Karlových Varech. Byl to prostorný, jednopatrový dům s velkou zahradou, trošku o samotě, což bylo dobré, protože někdy hlučnější táboráky nerušily občany z okolí. Zde se pravidelně scházeli vedoucí všech oddílů z okolí a probíhala zde školení nováčků a nových vedoucích. Staří Skauti nám zde předávali své zkušenosti. V roce 1946 na jednom karlovarském náměstí se uskutečnila velká přehlídka Skautů z celých západních Čech, za přítomnosti zástupců vedení z Prahy. Byla to radost, dívat se na ty vyrovnané řady Vlčat, Junáků a Skautů, jak děvčat, tak kluků, vedle vlajek československých, vlajky oddílové se skautskými liliemi a také každá družina se chtěla pochlubit svou družinovou vlaječkou. Taková setkání jsou vzpomínkami na celý život. To jsme netušili, že v takové sestavě se již nesejdeme. V roce 1947 se vybraní zástupci zúčastnili světového setkání Skautů a to naposled. Z rozhodnutí politického vedení našeho státu se všechny mládežnické organizace musely sdružit pod SČM – Svaz české mládeže. To jsme ještě doufali, že i pod tímto názvem nám naši činnost nechají běžet dál, ale v roce 1948 byla organizace Skautingu zakázána úplně jako ideové buržoazní a tudíš škodlivá.

Kapitola 5

Po roce 1948 se jenom ve vyjímečných případech podařilo i pod hlavičkou Pionýra udržet styl skautské výchovy a to hlavně pod krycí zástěrkou turistických nebo tábornických kroužků. Téměř povinné členství dětí v Pionýru bylo jen na škodu dobrovolné kázni a dobrovolné činnosti dětí ve Skautu. Někde se podařilo dřívějším činovníkům Skautům schovat další činnost v oddílech mládeže Svazarmu.

A tak plynula léta, kdy Československý svaz mládeže někde více, jinde méně úspěšně vyvíjel svoji činnost a tak vypadala i činnost v Pionýru. Obě tyto organizace se staly politickou záležitostí a práce dospělých v nich jen potřebným kádrovým materiálem v zaměstnání nebo na studiích.

Pak přišel rok 1968. Začaly se projevovat snahy radikálních změn v politickém vedení státu. A tu se ukázalo, že ani uplynulých dlouhých dvacet let nedokázalo vymazat myšlenky hnutí Skautů z hlav těch, kteří jako děti prožili své mládí ve skautských oddílech. A byli to právě svazarmovští pracovníci s mládeží, kteří zatroubili alarm, vyzvali všechny bývalé skauty k účasti na besedách o tom, jak by bylo možno skautskou výchovu znova uvést v život. Situace nebyla ještě zralá k tomu, aby tato činnost byla obnovena úplně samostatně. Byl to zase Svazarm, který nabídl domov pro tvořící se skautské hnutí. Utvořily se okresní buňky lidí ochotných pro tuto věc pracovat. Všeho tohoto dění  jsem se zúčastnil a protože jsem patřil mezi nejstarší a jako dřívější skaut, pověřili mne vedením tohoto týmu ochotných. V Praze se opět ozvali staří skauti, ustavil se Ústřední výbor, který svolal do Prahy ustavující sjezd všech vedoucích z Čech a Moravy. Tak jsme se po dvaceti letech sešli v sále Ústředního výboru Svazarmu a podávali si levé ruky k upřímnému stisku. Na tyto chvíle se nedá zapomenout. Přesto, že jsme se osobně neznali, bylo nám dobře a hřálo nás u srdce vědomí, že jsme propojeni stejnými myšlenkami, stejnou ideí. V tom roce politického vření nebylo možné ještě vyhlásit samostatnou organizaci Skauta a tak se Sněm usnesl, že přijmeme nabídku Svazarmu a budeme dál jako mládežnická organizace Svazarmu se samostatným názvem Junáci – Zálesáci. V pražském ústředí rozmnožili přihlášky a také sešitky se základními znalostmi zálesácké činnosti. V naší hodonínské organizaci byly zaregistrovány oddíly chlapecký a dívčí ve Veselí nad Moravou, vodácký oddíl v Dubňanech a chlapecký a dívčí oddíl v Domaníně.

U nás v Domaníně se přihlásilo na 40 děvčat a kluků. Bylo to mnoho a měl jsem obavy, jak to zvládneme. Doufal jsem, že se mi přihlásí na pomoc několik dospělých, ale v tom jsem se zklamal. Musel jsem jenom doufat, že mě pomohou někteří kluci a děvčata z těch starších, což se také stalo. Nemohli jsme ustavit samostatný chlapecký a samostatný dívčí oddíl, protože pro děvčata nebylo vedoucí oddílu. Tak jsme se scházeli společně. První naší starostí byla klubovna, protože bez ní si jakoukoli činnost nedovedu představit. V blízkosti dolanského Sádku byl opuštěný malý domeček. Byl sice zchátralý, ale pro naši činnost jako stvořený. Malá chodbička a jedna místnost. Také malá půda, jako stvořená pro uskladnění našich věcí, které jsme si troufali časem mít. V tom domečku před pár lety dožila jedna stařenka. Tak jsme vypátrali, komu vlastně patří a rozhodli jsme se, že je poprosíme, aby nám domeček propůjčili nebo darovali. A věřte nebo nevěřte, když jsme jim vysvětlili, pro jaký účel má sloužit, tak byli ochotni nám domeček darovat. Podepsali nám prohlášení o darování a my jsme se pustili do opravy a úpravy kolem. V té době se zrovna opravoval sál dělnického Domu a tak jsme si od zedníků vyptali starší okno, které jsme si v klubovni sami zazdili, starší rozbité skřidlice jsme vyměnili, půdu vyčistili, vymalovali, ve škole jsme vyptali starou černou školní tabuli, v hospodě starý vyřazený stůl a lavice a měli jsme klubovnu jako klícku. A byla naše. Z okresního skladu Svazarmu jsme vyptali starý vojenský velký stan, který jsme se pak  naučili stavět, a na pozemku od klubovny k Sádku jsme si upravili volejbalové hřiště. V JZD nám udělali sloupky pro natažení sítě, míč jsme si koupili. Měli jsme v úmyslu zde ještě upravit místo pro skok daleký a skok vysoký, abychom mohli trénovat a plnit podmínky pro získání bobříka atleta, k tomu jsme se však již nedostali. První naší akcí bylo dojít podle mapy na určené vyznačené místo, tam čekalo překvapení. Podle katastrální mapy jsem rozmnožil náčrty tras, vyznačil barevně trasu každé skupině a mohlo se začít. Cestou měla každá skupina za úkol přinést větvičku, nebo list, nebo květ určitých stromů, keřů nebo trav a bylin. To pro zpestření cesty. Velice mě překvapilo, když všechny skupiny tento úkol splnily. Měl jsem z toho radost, že novopečení Junáci toho tolik znají. Všichni byli zase překvapení, když jsme se sešli tradičně na Horce pod skalou, kde byl nachystaný táborák a opékání vuřtů. Další naší akcí byl výlet s přespáním v chatě na kameňáku. Kameňák, to je část pohoří v Chřibech, mezi Moravanami a Koryčany. Cestu tam jsme si určili přes Syrovín, Újezdec, Medlovice, Osvětimany a Vřesovice. Celkem asi 20 km. Cestou jsme si vyzkoušeli, jak se vyznáme v mapě, kdo ví jak na mapě určit místo kde se nacházíme a kdo umí určit azimut pto další cestu. Tak nám cesta ubíhala už také proto, že tudy ještě žádný z nás nešel, přesto že je to tak blízko Domanína. Chatu jsem měl vypůjčenou od ONV, kde jsem byl v té době zaměstnán. Večer tradičně táboráček s opékáním vuřtů. Chata byla pro nás všechny malá, bylo nás asi dvacet, ale dobrých lidí se vejde na malé místo mnoho, tak jsme si dali matrace i na zem, dek tam bylo dost a tak to bylo v pohodě. Cestu zpět jsme volili přes Moravany, Hýsly, Žádovice do Žeravic a domů. Byli jsme unaveni, ale spokojení. Cestou jsme narazili na zralé třešně a to by nebili dolanští kluci, aby nebyli, než řekne švec, na stromě. Byla to třešně u silnice, jinak bych jim to opravdu nedovolil. Z Kameňáku jsme si nesli sazeničky malých smrčků, které jsme si vysadili u klubovny. Když jsem si pak já přivezl z Kameňáku dříví, vybrali jsme vhodné kusy tyčoviny a u klubovny postavili táborovou bránu se skautskou lilií.

Přišel však srpen 1968. Byl jsem v Hodoníně a pozoroval projíždějící cizí vojska. Když jsem se dozvěděl, že i kluci z našich oddílů ve veselí a v Dubňanech se zúčastňují obracení orientačních tabulí, odstraňují označení obcí, což se dělo ve velkém, aby alespoň tak jsme dali na jevo nesouhlas s tím, že si své účty nemůžeme vyřizovat sami a že se nám do toho někdo plete. Pak se stalo několik neštěstí, kdy tank nebo obrněný vůz někoho přejel a tak jsem rychle napsal vedoucím oddílů, aby to klukům zakázali, že to nepomůže a hazarduje se se zdravím i životem. No a zde pomalu končí mé vyprávění, neboť po normalizaci poměrů byla naše činnost opět zakázána, a jak víte, uběhlo dalších dlouhých dvacet let, než jste se o Skautu mohli něco dozvědět i vy. Naše klubovna posloužila jednomu chudému občanovi k dožití a po jeho smrti znovu zchátrala. Darovací listinu jsem odevzdal na Národním výboru, s nadějí, že darování právně dokončí alespoň ve prospěch dětí, tedy Pionýra, ale bohužel, asi neměl zájem to udělat, až jeden z příbuzných majitelů domeček rozebral.

Skauti, mějte to vždy na paměti. Zásady skautského hnutí znáte, tak se podle nich chovejte a také jednejte. Být skautem, Junákem, to je mnohdy těžké, to chce naučit se přemáhat sám sebe. Nosit skautskou lilii na klopě, to je čest. Chovat se a jednat tak, abych neudělal ostudu svému oddílu, svým vedoucím. Přemáhat sám sebe, co je to? Mám chuť podvadit kamarádovi nohu – neudělám to, jsem přece skaut. Mám nějaké svrbění vylézt na střechu autobusové zastávky – neudělám to, jsem přece Junák. Mám chuť si s kamarády zahrát fotbal tam, kde míč lítá někomu do kvítek a láme je – na takovém místě fotbal hrát nebudu, jsem přece Skaut a neničím to, co druzí svou prací budují, prostě neudělám nic, čím bych někomu uškodil. Na příklad já skoro slepý a nevidím menší překážky na chodníku. Jaká je to švanda pro kluky, kteří natáhnou drát přes chodník, a děda udělá kotrmelec, nebo babička se svalí i s nůší. Udělá něco takového Skaut? Mám doma vzduchovku. Jak to láká, vystřelit si po vrabcovi, nebo jiném ptáčkovi, nebo trefit cizího psa – ale já jsem přece Skaut, tak se učím střílet do terče papírového, nebo plechovky. Dostanu desetikorunu, a jak mě láká utíkat do hospody a zkusit štěstí na automatu, co kdybych vyhrál – ale moje skautské myšlení mě říká, že je pouze tahání peněz od hloupých lidí, propadnout tomu, to je jako užívat hašiš. Kolik mladých tátů a maminek jenom v Domaníně je nešťastných, že někdo z nich propadl naději na velkou výhru.

A tak bych mohl pokračovat ve výčtu dalších neřestí, však když se zamyslíte, vzpomenete si sami. A to je právě to překonání sama sebe. To když se naučíte, stane se vám to takovou samozřejmostí, že si ani neuvědomíte, že z vás jsou kluci a holky jak se patří. V dalším životě v dospělosti bude vám to jenom ke cti.

Zrovna tak heslo „Jeden dobrý skutek denně“ musí přejít do krve. Jsou to maličkosti, které se naskýtají všude. Pomoct třeba mámě s nádobím, zaběhnout do obchodu, pomoct někomu s taškou, poradit spolužákovi jak vypočítat úkol a tak dál.

Toto vyprávění věnuji mladým bratrům a sestrám v Domaníně. Snad najdou chvilku a trochu zájem si to na svých schůzkách, třeba na pokračování přečíst a snad se i pobavit nad mudrováním starého Vikina.